Národním sportem Vietnamců je snaha dosáhnout nejlepšího vzdělání. S tím také souvisí, že učitel je velmi respektovanou morální autoritou, a to nejen během vyučovacích hodin. Každého dvacátého listopadu se ve Vietnamu slaví Den učitelů, avšak přípravy - různé besídky atd. započínají již několik dní předem.
Během tohoto svátku chodí studenti a žáci navštěvovat své bývalé i současné kantory, nositele pro nás tak důležitého vzdělání, a vozí jim drobné dárky. Den učitelů si ale připomínají i lidé již dávno školou nepovinní. Moje mamka volala onoho dne několika svým kamarádkám-učitelkám- do Vietnamu a rovněž tak mému strejdovi, který se jakožto ředitel školy těší velkému respektu, a popřála jim ke svátku.
Lidé ve Vietnamu k učitelům chodí žádat o radu i pomoc. Povídal mi ale tatínek, že se v poslední době rozmohly návštěvy s obálkami. Konkurence mezi žáky je obrovská, na zátěž na psychiku dítěte se moc nekouká, a tak se přistoupí k osvědčeným obálkám. To, jestli kantor ve většině případů obálku přijme či nepřijme, je nám už skryté.
Naši mi vždy vštěpovali, že bych se měla čas od času u svých bývalých paní včelek stavit na návštěvu. Rovněž mě utvrzovali v tom, že cokoliv řekne pančelka, je pravda. Docela jsem s tím měla problém během puberty. Moje nejstarší vzpomínka o dogmatické pravdě pochází z první třídy, kdy se nás paní učitelka zeptala, jestli víme, kdo má nejlepší hlas na světě (možná kdo je nejlepší zpěvák na světě či něco v tom stylu). Odpověděla jsem jí pyšně, že je to Pavarotti. Setřela mě ale laskavou odpovědí, že kdepak, že je to Karel Gott.
Gott.
Žila jsem s touhle pravdou docela dlouho.
Jinou kapitolou jsou přednášející a profesoři na vysokých školách. Univerzitní půda je výheň elity, shromaždiště vědomostí, ale někdy i rigidních představ. O tom snad někdy jindy, v budoucnu.
Zůstaňme ale u přednášejících. Pro mě existují dva druhy: Umí prodat a neumí prodat. Jedno je mít vědomosti těžkého kalibru a druhé je tyto nabyté vědomosti a především zkušenosti umět předat dychtivým studentům. Je strašně důležité si uvědomit, co chcete lidem sdělit. Jestli ukázat své ego vzdělance nebo šířit dál vzdělání. Platí to obecně, ale zvláště u profesorů se jedná o rozhodující krok k tomu, jak je potom budou studenti vnímat. Jak natěšení k nim budou chodit na přednášky.
Byla jsem na mnoha špatných přednáškách, povážím-li, jak krátce studuju. Ty dobré ve mně ale zanechaly těžkou intelektuálně-emoční stopu.
Momentálně jsem na studiu na Univerzitě Regensburg/Řezno a mou nejoblíbenější přednáškou je nepovinný předmět. Jmenuje se v překladu Palčivé otázky světové politiky, kde rozebíráme eurokrizi, válku v Iráku, Afgánistán apod. Přeskočím-li pasáž o tom, že i přes znalosti přednášejícího, musíme jím předkládané poznatky a názory filtrovat kritickým myšlením a ne je hned přijímat za jedinou pravdu, jeho schopnost upoutat pozornost je vskutku příkladová. Má neskutečně živou mimiku, kterou doprovází své povídání, které tu a tam prokládá vtípky. Působí bezprostředně, charismaticky a především lidsky. Srdcař. Vypravěč.
Cestu k formálnímu (ale i neformálnímu) vzdělání si musí člověk budovat v sobě, ale má-li to štěstí a potká se během oněch krásných studijních let se správnými průvodci, obohatí to nejen jeho hlavu, ale především duši.
Kdo z vás občas pronese: Jeden můj profesor kdysi říkával...?
