Ona vietnamská semknutost má svou hodně zlou sestru. Je-li nějaký člen rodiny v zahraničí, jeho povinností je přispívat rodině ve Vietnamu na živobytí. Pokud ale máte rozvětvenou rodinu, rovněž se od vás očekává, že v případě potřeby pomůžete i vzdáleným příbuzným. Lidské vztahy a peníze nejdou moc dohromady. Vím o spoustě vietnamských rodinách v České republice, jejichž příbuzní jsou hamižní a intrikující, žijící z peněz, které jim posílají jejich "majetní příbuzní v zahraničí". Je to i otázka rodinného jména. Vietnamci totiž neumí žít na sebe. Jak by řekli uvědomělí, vidí se v pokřiveném společenském zrcadle a veškeré jejich činy jsou ovlivněny tím, co by na to řekli "oni". Kruh, ze kterého se málokdo umí, (chce?) vymanit.
Naši rodiče jsou jak pracující mašiny, málokdy odpočívající. Většina Vietnamců tu není šťastných. Jsou svázáni mnohými společenskými konvencemi své kultury a morálními závazky vůči rodině. Natolik, že si neuvědomí, jak jim život protéká mezi prsty, jak jim odrůstají a mění se jejich děti, aniž by si uvědomili svou absurdní honbu za penězmi, aniž by si stačili užít život, který se jim v Evropě rozprostřel. Proč se nevrátí? Protože tady vydělají více peněz. A o peníze tu jde především.
