Jedna věc, která mě mrzí na odchodu do České republiky, je fakt, že jsem neměla možnost pořádně poznat své prarodiče z tatínkovy strany a načerpat jejich životní moudra. Tak jak tomu bývá. Neměla jsem možnost k nim kdykoliv zaskočit na oběd. Na babiččiny nudle:) nebo dědovu citronádu, respektive limetkyádu z limetek, které mu rostly v zahradě. Mám v hlavě jen několik útržků z dětství a ze dvou posledních návštěv, které jsem v průběhu 18 let podnikla. Vidím babiččiny černé zuby ze žvýkání betelových lístků a cítím velmi pevný stisk dědových rukou. Zemřeli před několika lety, rok po sobě.
Prarodiče z maminčiny strany jsou ještě naživu, oba nakročující k úctyhodným devadesátinám, avšak zdraví jim už tolik nepřeje. Naposled jsem je viděla předloni a tuším, že je ještě dost dlouho neuvidím. Přitom to byli oni, kdo mě převážně hlídali a neustále dbali na moji bezpečnost. Dokonce i předloni se babi bála, když jsem sama vyjela na kole na tržnici pro zeleninu. Bála se, aby mě neunesli do Číny...
Vidím spoustu negativ nad absolutní soudržností velké rodiny. Osobní svoboda, tolerance a trpělivost dostávají pořádně zabrat.
Ale jako velmi pozitivní a potřebnou vidím onu morální zodpovědnost za prarodiče. Ve Vietnamu se staří lidé nemohou spolehnout na podporu státu, proto se o ně starají jejich děti a dost často se žije ve vícegeneračních domech. Žádné starobince nebo domovy důchodců.
Má to mnoho výhod, pokud se obě strany tolerují a neomezují.
Tak, jak tomu bývalo kdysi pradávno.
Staré lidi ještě více než nízké důchody trápí nedostatek lásky.
Lidé na smrtelné posteli nejvíce litují toho, že se nemohli z jakýchkoliv důvodů více stýkat se svou rodinou.
Je jasné, že starost o (ať už fyzicky nebo psychicky) nemocné prarodiče je o dost náročnější. Ale tak jako oni to zvládli po celý náš život, tak...?
