Hele, a ti Nguyenové si jsou jako příbuzný jo?

aneb Otázky, kterými jsem často častována. První díl. Menší povídáníčko o tom, na co se lidé ptají. Vedle toho, kolik je hodin nebo toho, kdo s kým chodí.

ad první otázka:

Ne, nejsou. I když se někomu může zdát, že vypadají všichni Nguyenové (pro některé nejen Nguyenové) stejně, tak prostě nejsou. Basta.

Netuším, jestli existuje nějaký oficiální census, ale odhaduje se (fajn, tzn. plus minus deset procent), že toto vnské příjmení nosí polovička všech lidů ve Vietnamu. Pánů Nováků je tedy mnohem méně.

V České republice je Nguyen nejčastějším příjmením cizinců.

Jinak,odvozeno od dynastie Nguyenů.

Chm. Ještě něco. Nečte se to jako NDGUJEN, kdyžtak "ng" přečtěte jako anglickou koncovku "ng" - siNGiNG.

2. "A tobě se líbí jako...naši kluci, jo?" - Otázka od Čechů. Existuje i VNská varianta.

Ano, už od mateřinky. Ze šedesáti osmi procent s nimi sdílím kulturní background. Když bude řeč stát, můžeme se přestat bavit o počasí a najet na téma "Létající Čestmír".

Můj český spolužák ze ZŠ mě kdysi děsně chlácholil - "Vezmu si tě a budeme spolu mít krásné Vietnamčíky." 

"Ano zlato, ale jestli tě ti tví krasavci budou chtít." Díky mami, tvoje podpora je žůžo.

3. "Cože? Ty jsi jedináček?" - Otázka od krajanů

Ano, jsem. Na vietnamskou rodinu, kde je průměr něco kolem dvou až čtyř dětí, je výchova jednoho dítěte neobvyklá. Už jsem ve věku (vlastně naši jsou ve věku), kdy se krajané přestali ptát, jestli už konečně budu mít bratříčka nebo sestřičku.

Tázali se mi tak snad do mých šestnácti. Mě se neptejte, já tyhle věci nezařizuju. Navíc - shodli jsme se s našima, že jedna chuligánka bohatě stačí.